WeBible

1 - Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 - Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 - A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 - Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 - Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 - Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 - O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 - By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 - Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 - Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 - Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 - Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 - Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

14 - Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 - Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 - Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 - Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 - Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 - Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 - Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 - Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 - Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.